Recitace(13)
14. 4. 2010
Večerní písně - Vítězslav Hálek
XXVII.
Když bůh byl nejvíc rozkochán,
tu lidské srdce stvořil,
a pak na věčnou památku
svou lásku do něj vložil.
A když pak na něm utkvělo
to oko jeho věstí,
radostí až se rozplakal,
když viděl vše to štěstí.
Leč při tom pláči - do srdce
se jedna slza vkradla
jako ta rosa v kalíšek,
a na samé dno padla.
A proto láska velký bol,
leč bol tak sladký, milý,
že škoda srdcí nastokrát,
jež bol ten necítily.
A proto láska štěstí půl
a polovic je muka,
leč když se srdce rozvlní
tu leckdys srdce puká.
